14 dní s lidmi co žijí svůj sen

Jak někteří víte, letos o prázdninách jsem byla na dvou letních turnusech, třetí a pátý GeekCampu, tábora s YouTubery. Na pátý jsem se dostala díky tomu že jsem tam jela jako ,,reportérka" takže... už to nebudu dále protahovat a přeji příjemné čtení.

  Jsem ráda že jsem se mohla dostat na oba turnusy. Do nedávna jsem si myslela že jsou prakticky všechny turnusy stejné, ale nejsou. Takže, tohle bude takové malé porovnání těchto dvou turnusů.
  Na obou jsem poznala spoustu skvělých lidí, setkala se s přáteli které jsem poznala na předchozích GC, a znovu mola trávit týden se svými oblíbenci. Na 3 turnuse jsem byla v týmu u Patrika Horyny a na 5. turnuse jsem byla v týmu u Luboš je celkem fajn... jo, byl fajn.
  Celý tábor se nesl ve znamení Hollywoodu, čemuž odpovídali i videa a různé soutěže.

Po čtyřech měsících...

Už dlouho nevyšel článek že? Hm... už bych to mohla napravit. 

  Zdravím vás, po delší době na svém blogu, za tu dobu co jsem nic nenapsala se toho změnilo hodně. A je to vlastně i důvod proč nic nevyšlo. Hlavním důvodem je Phoenix, momentálně čtyř měsíční štěně BŠO (Bílí Švýcarský Ovčák), kterého jsem si na začátku května přivezla domů. A o něm dnes bude celý článek.

  Ale hezky od začátku...
 Ještě před tím než jsem si pořídila BŠO, jsem byla pevně rozhodnutá že si pořídím černého labradora. Takže mi rodiče kupovali různé knížky, časopisy o tomto plemeni. Já už se začala dívat po inzerátech, vymýšlela jména. Ale pak? V televizi běžel nějaký pořad (už nevím jméno), kde mluvili zrovna o BŠO, a mě se to plemeno tolik zalíbilo že jsem si ho hned šla vygooglit. Našla jsem si klubovou stránku a přečetla si standart, zdravotní stav plemene, prohlížela jsem si fotky... a jak se říká, byla to láska na první pohled. Takže, z úplně černého psa jsem chtěla najednou čistě bílého.
  Přidala jsem se i na facebooku do skupiny, a našla si také pár profilů na Instagramu. Ozývala jsem se na různé inzeráty, ale marně... pokaždé mi přišla stejná odpověď, a to že už žádné štěňátko není volné.
  Střašně se mi zalíbil jeden pes na instagramu, jmenuje se Falco a tak jsem napsala jeho majiteli do directu odkud pejska má. Dozvěděla jsem se že je to pejsek bez PP (já chtěla psa s PP), ale dal mi kontakt na jednu paní která štěňátka volná má. A tak jsem neváhala a hned ji napsala. Vyptávala se mě na různé otázky, seznamovali jsme se... až jsme se dostali k výběru z jakého vrhu si pejska vezmu. Více se mi líbil vrh P, a tak jsme se domluvili že mi předběžně pejska zarezervuje.
  Po několika týdnech jsme se domluvili na návštěvě, a že si tedy nějakého pejska vyberu. Strašně jsem se těšila! Můj první pes!
  6. 5. 2017... den D! Po příjezdu nás uvítal štěkot a kňučení. Za plotem pobíhalo spoustu bílých kuliček. Nejprve jsme si šli sednout dovnitř do obýváku, jen do jsme vešli všechny nás uchvátila stěna plná pohárů a medailí. Když se chovatelka dozvěděla vše co potřebovala, nastala ta chvíle, výběr štěněte. Dostala jsem na výběr ze tří kluků. Dva si hráli spolu ale jeden za mnou furt chodil, byl to takový bambula. Když ty dva na něj běželi, nechal si skoro všechno líbit. A já už věděla že to bude on! Měl černý oboječek. Domluvili jsme se také kdy si ho odvezeme domů.

CeekCamp Velikonoce 2017

  Do teď si pamatuji, jak jsem na GeekCamp vůbec narazila. Jaký to byl šok, když jsem zjistila že byl v Chotěboři a další krásné pocity spojené s tím. Díky Atiho táborovém videu (odkaz na něj ZDE). 

      Ale o mém prvním GeekCampu někdy příště.

  Středa 12. 4. 2017 jsem se s ještě neznámými lidmi vydala do Beskyd, kam se tábor přesunul. Jeli jsem zhruba 4 hodiny z prahy do Ostravy a poté ještě kousek autobusem na místo konání tábora. Na místě jsme byli chvilku po osmé hodině. Zapsali si nás, řekli nám kde máme pokoj (já byla na 207.) a táborový náramek.  Po ubytování jsme šli na večeři, a následně na 1 nástup. Kde jsme byli poučeni o bezpečnosti, dozvěděli jsme se téma tábora, které bylo POSTAPOkaliptický svět, také denní režim a řád tábora. A pak přišla chvíle na kterou jsme čekali asi nejvíc... rozdělení do týmů. Týmů bylo osm. Ati (Emojis) , Vidrail (To je jedno) , Ondaje (Raketky), Čmelák (Nátěrová hmota), Bendr (Gengstapo), Kea (Di- em... teda Zápalky), Natyla (ToxikodoNatyStar), která přijela místo Ludia a Stejk (Mrtvelové). YouTuberů tam ve finále bylo ještě víc, protože se přijel podívat Lukefry, VláďaVideos a další. Já byla přiřazená k Atimu! Ke kterému jsem chtěla.
  Poté jsme si našli klidné místečko (v našem případě to byla jídelna) abychom se seznámili mezi sebou, rozdali si čísla, kvůli počítání, a vymysleli názvu týmu a pokřik. Padlo několik návrhů na název, už si je ani všechny nepamatuji, ale vybrali jsme si Emojis. A důvodem bylo to, že každý jsme jiný. A pokřik: ,,Co je vám do toho? Sorry jako...". Přišlo mi však zvláštní, že se nedělala vlajka týmu. A pak přišla večerka a šli jsme všichni spát.

   

Vzpomínky

  Každý máme v životě okamžiky na které nikdy nezapomene, ani i kdybychom chtěl. Nemusí to být vždy jen krásná vzpomínka. Vzpomínek je hodně, a je jen na každém z nás do které ze ,,škatulek“ je zařadíme. Někdy v danou chvíli je situace podle tvého pohledu správná a tak ji zařadíš mezi kladné vzpomínky. A když na ni zavzpomínáš po nějaké době, či má to co jsi udělal/a negativní dopad, je tu možnost že ji přeškatulkuješ třeba… do ,,chyb“. Ale i naopak. Co se ti zdálo jako ,,chyba“, uvědomíš si že to tak hrozné nebylo.
  Své činy a chyby tím však nevrátíš. To co si pokazil… se můžeš pokusit napravit. A co si vylepšil, rozvíjej dál. A tohle vlastně trochu naráží na to co bylo v minulém článku. Vzpomínky někdy taky mohou přejít v sen. Třeba si něco zopakovat a prožít znovu ale třeba jinak, s někým jiným a podobně. I já takových vzpomínek mám víc, co bych si přála prožít znovu.
 

Sny a přání

Des jsem na facebooku viděla video z nějaké zahraniční talentové soutěže, kde byla holčička bez rukou. Vystupovala s hrou na klávesy a zpívala. Můžu vám říct na rovinu.. že to rozbrečelo i mně! (Odkaz na video ZDE.) 

  Tohle video mě inspirovalo k sepsání toho to článku (původně měl vyjít úplně jiný). Asi si dokážete představit jak by Češi reagovali na to kdyby ta holčička chodila tady po ulici. Z této představy se mi chce brečet... proč jsou lidé v této době tak strašně zlí? Ale věřím že jsou mezi námi i ti, co jdou proti proudu... a nesoudí všechny podle stejného měřítka, nevěří předsudkům. A raději si vše zjistí sami nebo si toho vůbec nevšímají a myslí si svou.
  Dám se malý příklad. 11. května 2015 navštívil Petr Lexa jednu mojí dobrou kamarádku ze Slovenska. A protože je na vozíčku tak za ní jel až domů.

Začínám

,,To se takhle člověk vydá na předávání cen Czech Blogger Awards. Poslouchá to povídání mezi bloggery. Už nějaký čas píše na Wattpadu. A zjistí že i přátelé začali psát blog. A proč to tedy nezkusit taky? Když mě psaní baví. Tak proč nezachytit svoje přání, vzpomínky a celkově myšlenkové pochody do textu, a zveřejnit na internet."

Takže asi takhle vypadala moje prvotní myšlenka na založení tohoto blogu. Nezní to špatně ne?
Taky bych se měla asi představit co?
No, jsem sedmnáctiletá studentka střední školy v Čáslavi. Mé jméno je Klára, mezi moje hlavní koníčky patří psaní příběhů, kreslení, fotografování
 a ráda svůj volný čas trávím tak v přírodě nebo se zvířaty. Hlavně s poníky a kozami které máme v ohradě u školy. Poníky máme s mojí spolubydlící dá se říct ve výcviku. Což se ostatně dozvíte v dalších článcích. Už nějaký ten rok jezdím na koni. A co se hudby týče tak poslouchám zrovna to co se mi líbí ale nedám dopustit na skupinu Slza. O této skupině tu bude jistě hodně článků.

To je na úvod asi vše. Doufám že se Vám bude můj blog líbit. Děkuji za přečtení a snad brzy u dalšího článku. :)

(PS: Omlouvám se za nefunkční menu. :) To budu ještě řešit)

Writing Girl 

To jsem já...