Sny a přání

Des jsem na facebooku viděla video z nějaké zahraniční talentové soutěže, kde byla holčička bez rukou. Vystupovala s hrou na klávesy a zpívala. Můžu vám říct na rovinu.. že to rozbrečelo i mně! (Odkaz na video ZDE.) 

  Tohle video mě inspirovalo k sepsání toho to článku (původně měl vyjít úplně jiný). Asi si dokážete představit jak by Češi reagovali na to kdyby ta holčička chodila tady po ulici. Z této představy se mi chce brečet... proč jsou lidé v této době tak strašně zlí? Ale věřím že jsou mezi námi i ti, co jdou proti proudu... a nesoudí všechny podle stejného měřítka, nevěří předsudkům. A raději si vše zjistí sami nebo si toho vůbec nevšímají a myslí si svou.
  Dám se malý příklad. 11. května 2015 navštívil Petr Lexa jednu mojí dobrou kamarádku ze Slovenska. A protože je na vozíčku tak za ní jel až domů.

Už je to pár týdnů, co mi tahle úžasná slečna napsala, jak moc jí moje tvorba pomáhá a jak jí vždy vykouzlí úsměv na tváři. Byla ale smutná, že nejspíš nikdy nebude mít tu možnost mě potkat naživo. A tak jsem o víkendu potají zjistil její adresu, sedl za volant a vypravil se na 524 kilometrů dlouhou cestu až do slovenské Zvolene, abych ji překvapil. Není lepší pocit, než kouzlit druhým úsměv na tváři... 

  Mirka byla z jeho návštěvy strašně šťastná a já byla šťastná s ní! Vše mi popsala. Petr si s ní udělal i fotku, kterou přidal na instagram a facebook s krásným popisem (dala jsem vám ji sem taky). A točil s ní i video. Pod fotkami se začali hrnou palce nahoru a komentáře. Které ve většině byli pozitivní. Už jsme jen s Mirkou čekaly kdy vyjde to video co s ní točil. Ale víte co? To video do dnes nevyšlo. Když mě Mirka poprosila abych se Petra zeptala proč nevyšlo, odpověděl mi jednoduše. ,,Jedno mám natočené, ale kvůli hnusným lidem na internetu ho nejspíš nevydám." a opravdu nevydal. Poslal ho jen Mirce aby měla stále vzpomínku. Je smutné že si lidé jen závidí, ale přitom nic neudělají pro to aby měli splněné sny taky. Některé to stojí spoustu sil a času a pak se jim za to ostatní jen smějí, dle mého názoru je to protože jim závidí to co chtěli mít sami, ale nemají.
Můžu říct, že jsem opravdu hrdá na to že jsem fanynka zrovna tohoto člověka. A že jsem díky němu poznala ty nejlepší kamarádky co jsem kdy měla. Ale ani tohle nebylo hned... i já snáším, i teď, posměšky protože mám ráda zrovna Petra a ne někoho koho oni.
  Určitě každý máte sen, přání nebo cíl... tak jako již zmíněná holčička bez rukou či Mirka. I nemožné se může stát jednou možným. Jen je třeba necouvnout a jít si za svým dál. Ať to stojí co to stojí. Nikdy vám nic nepřiletí přímo pod nos. Jak já ráda říkám: ,,Sny se plní! Jen je potřeba jít jim trochu naproti!" i já měla nejprve myšlenku... pak se z toho stal sen, někdy cíl. 
  Sny a přání se neustále mění. Ty splněná si odškrtám ze seznamu a přibudou další. Ale... ta snaha, a vlastně, celý ten proces kterým musíme projít abychom cíle dosáhli. Většinou za to ta bolest... slzy... různá setkání... OPRAVDU STOJÍ! 
 A teď pár fotek, které zachycují okamžiky co nezapomenu!

"Pokažené" selfie XD

Křest knihy

Díky čemu tady to vlastně píšu

První setkání s nejlepší OSOBOU kterou znám a navštívení Náplavky

Nejlepší GeekCamp!

Mršky malý. ♥

  A je jich i mnohem víc, ale o nich se postupně dozvíte v dalších článcích!✎

Děkuji za přečtení a snad brzy u dalšího článku. 

Writing Girl